Problematika předběžných opatření (nejen) ve věcech péče soudu o nezletilé

Na rozhodnutí soudu, které s konečnou platností upraví právní poměry účastníků, se často čeká déle, než si vyžadují potřeby reálného života. Přitom existují věci, které je třeba řešit bezodkladně a u nichž nelze poskytnutí soudní ochrany odložit o několik měsíců či dokonce let do definitivního rozhodnutí ve věci samé.

Za účelem dočasné úpravy právních poměrů se proto používá institut předběžných opatření. Jedná se o prozatímní soudní rozhodnutí, které soud vydává buď ještě před zahájením soudního řízení, nebo v jeho průběhu, a jež zaniká nejpozději po vydání konečného rozhodnutí. Soud nenařizuje jednání a neprovádí klasické dokazování. Vychází ze skutečností uvedených a takzvaně osvědčených navrhovatelem (zejm. listinami připojenými k návrhu), a na jejich základě buď předběžné opatření nařídí nebo návrh zamítne. O návrhu musí soud rozhodnout bezodkladně, nejpozději ve lhůtě 7 dnů (§ 75c odst. 2 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.). V případě, že je předběžné opatření soudem nařízeno, stává se prakticky okamžitě vykonatelným a jakákoli případná obrana proti němu (odvolání) nemá odkladný účinek, tj. povinnost se jím řídit nastupuje ihned po doručení (§ 76d o.s.ř.).

Jednou z oblastí právních vztahů, ve které dochází k předběžné úpravě poměrů v praxi velmi často, je péče o nezletilé děti. Nezřídka je třeba rychle určit osobu, jíž bude dítě předáno do péče, stanovit výživné či řešit osobní styk dítěte s rodičem. Situace, za nichž soud přistupuje k nařízení předběžného opatření, se zde trochu liší od klasických předběžných opatření (jež mají zpravidla bránit nevratným právním dispozicím s majetkem), musí však vždy vykazovat rysy neodkladnosti a nezbytnosti okamžitého soudního zásahu s cílem zabránit ohrožení poměrů dítěte.

Skutečnost, že soud nařizuje předběžné opatření na základě informací a podkladů předložených navrhovatelem, aniž by prováděl klasické dokazování, nutně znamená určité riziko z hlediska věcné správnosti výsledného rozhodnutí. Ve věcech péče soudu o nezletilé je úskalí předběžných opatření o to palčivější, že je jimi zasahováno do citlivých rodinných vztahů, přičemž tento zásah může mít za následek výraznou a těžko napravitelnou újmu. Dojde-li v důsledku odevzdání dítěte do péče jednoho z rodičů k odcizení dítěte od druhého z rodičů, je takový zásah nejen obtížně napravitelný, ale ve svém důsledku může předznamenat rovněž konečné rozhodnutí ve věci, neboť citová orientace dítěte hraje při rozhodování o svěření do péče důležitou roli. K nařízení předběžného opatření přitom zpravidla dochází hned na samém počátku řízení, před provedením řádného dokazování (výslechů, posudků, místních šetření apod.), kterým by bylo možné postavit najisto, jaké uspořádání péče je v daném případě v nejlepším zájmu dítěte.

Jakkoli Ústavní soud ČR v tomto kontextu opakovaně zdůrazňuje, že předběžné opatření je toliko krátkodobým provizoriem, které nemůže plnit roli „kvazidefinitivního“ rozhodnutí ve věci samé, je třeba konstatovat, že pravidlem ve věcech péče soudu o nezletilé bývá vysoká míra shody mezi nařízeným předběžným opatřením a konečným rozhodnutím soudu. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že důraz obecně kladený Ústavním soudem ČR na úpravu pravidelného a co nejširšího osobního styku rodiče s dítětem platí i ve vztahu k předběžným opatřením, a to právě s ohledem na nutnost prevence deformování rodinných vztahů do budoucna (srov. např. nález ÚS ČR I. ÚS 618/05).

Jaké jsou tedy možnosti obrany proti nařízenému předběžnému opatření? Na prvním místě je třeba nepochybně uvést odvolání, které je řádným opravným prostředkem, o němž rozhoduje nadřízený (většinou krajský) soud. V odvolání má strana povinná většinou první možnost se k věci vyjádřit a předložit vlastní tvrzení a námitky vůči pozici druhé strany. Není totiž výjimkou, že se povinná strana o návrhu na předběžné opatření dozví až při doručení usnesení, kterým již bylo předběžné opatření nařízeno. Tento postup je plně v souladu se zákonem a je odůvodněn obavou ze zmaření účelu předběžného opatření, o které by se povinný v případě včasného varování mohl pokusit.

Na rozhodnutí o podaném odvolání není zákonem stanovena žádná lhůta, ale i zde platí, že je třeba odvolání projednat v urgentním režimu (srov. nález ÚS ČR IV. ÚS 736/17). Již od nařízení předběžného opatření je totiž nutné se jím bezvýhradně řídit (odvolání nemá odkladný účinek), jeho zákonnost je tedy nutné přezkoumat bezodkladně. Pokud odvolací soud přezkoumává zamítnutí předběžného opatření soudem prvního stupně, není oprávněn sám předběžné opatření nařídit, ale musí případně vrátit věc soudu prvního stupně (srov. nálezy ÚS ČR Pl. ÚS 16/09, IV. ÚS 3749/17). Důvodem je skutečnost, že by tím byla straně povinné zcela odňata možnost se proti předběžnému opatření bránit (a v zásadě se k věci vůbec vyjádřit), neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu již není další opravný prostředek přípustný a rozhodnutí zůstává konečné.

Jestliže není odvolání vyhověno, neznamená to, že by předběžné opatření muselo nezbytně trvat až do rozhodnutí ve věci samé. Předběžné opatření musí soud z úřední povinnosti zrušit, jakmile pominou důvody, pro které bylo nařízeno (§ 77 odst. 2 o.s.ř.“). Účastníci řízení pak mohou podat soudu podnět, kterým jej upozorní na neexistenci důvodů pro další trvání předběžného opatření.

Konečně je možné mezi prostředky obrany proti předběžným opatřením řadit i ústavní stížnost jakožto nástroj ochrany ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud ČR opakovaně judikoval, že ač dochází předběžným opatřením pouze k dočasné úpravě právních vztahů, je toto rozhodnutí plně způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivce. V oblasti péče soudu o nezletilé přichází v úvahu zejména porušení práva na ochranu rodičovské výchovy a péče (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen „LZPS“), práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 LZPS) či principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 LZPS).

Na závěr této stručné exkurze do právní úpravy a judikatury v oblasti předběžných opatření lze zmínit skutečnost, že Ústavní soud ČR již před více než osmi lety přistoupil ke zrušení části občanského soudního řádu upravující rozhodování odvolacího soudu ve věcech předběžných opatření (pův. § 220 odst. 3 o.s.ř.) a vyzval k zákonodárce ke komplexnímu přehodnocení procesní úpravy předběžných opatření (nález Pl. ÚS 16/09). Upozornil přitom na absenci efektivního procesního prostředku, jímž by povinná strana mohla dosáhnout slyšení ve věci a přezkoumání nařízeného předběžného opatření v krátkém čase. Zákonodárce však tuto výzvu nevyslyšel a právní úprava nedoznala v tomto ohledu žádné změny. Zůstává tak na obecných soudech, aby při rozhodování o předběžných opatřeních našly i za této situace ústavně konformní cestu a důsledně dbaly ochrany základních práv a svobod účastníků řízení v kontextu ustálené judikatury Ústavního soudu ČR.

(Text byl uveřejněn ve 4. vydání zpravodaje Vaše právo z 3. 5. 2018, vydávaném organizací proFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí, o.p.s., www.profem.cz)